Ahoj Domčo, já začnu tvojí hráčskou kariérou. Jak jsi se k florbalu dostal?

Ahoj, dostal jsem se k tomu postupem času. Jako prcek jsem zbožňoval hokej, chtěl jsem být hokejista, brankář, říkali mi občas Hašek, měl jsem vyrobenou lapačku z kšiltovky a zimní rukavice, vyrážečku z krabic a od dědy starou masku. Žral jsem to. Na těláku, na základce, mi ale vždycky florbal šel v útoku. To mě bavilo. Taky k tomu přispělo to, že několikrát týdně jsme hned po škole s kámošema tady na sídlišti za barákem hráli s tenisákem hokej – mráz, teplo, to nehrálo roli. Branky byly z pet lahví, ťukali jsme to na cestě a vždycky, když jelo auto, museli jsme uhýbat. Lidi kolem jsme občas štvali, asi že si moc hrajeme a děláme kravál celé odpoledne, tak jsme chodívali vedle na hřiště na 4. ZŠ, kde jsme chodili všichni na základku. Tušil jsem ale, že profík hokejista ze mě nebude. Pak s kámošem, Canym (René Cankov), jsme si řekli, že zkusíme florbal v klubu – a tak to začalo. Psal se rok 2011, bylo mi 10.

Bylo tehdy ještě Ossiko tvou první volbou?

V roce 2011 ještě ani Ossiko nebylo. Tehdy jsme přišli do původního klubu SK FBC Třinec. Byli jsme tam mladí ocasové mezi staršími kluky, kteří to už ťukali nějakou dobu, my se tam motali. První trénink vzpomínám například na Daniela Krysu, borec o x hlav větší než já, cvičení na střelbu z první, koupil jsem golfák do stehna. Málem jsem se….V té době stačilo donést každý měsíc členské příspěvky a nechali nás tam si hrát. Z těch kluků, se kterými jsem se tam potkával, už aktivně hraje snad jen jeden – Filip Turoň. Tehdy pro mě úplný bůh, zíral jsem na něj, jak tam mastí nájezdy, fintičky, no nechápal jsem. Dnes všichni víme, jak hraje, je klíčovou tváří dnešního Třince. Z mých vrstevníku jsem většinou zůstával u florbalu delší dobu jen já s kámošem a pár dalších, kteří vydrželi třeba jen do starších žáků. Ostatní to často přišli zkusit, chvilku hráli, ale pak brzo skončili. Bodejď by ne, tehdy to fungovalo úplně jinak, jiný vesmír, dnes jsme na úrovni, kde máme své vlastní kategorie, to za mě nebylo, nebylo dost děcek, nebyly podmínky. Se vznikem Ossika se rok co rok otvíraly nové mládežnické kategorie, začalo to zde růst, časem z okolních DDMek hráči chodili k nám, jako z Bystřice/Vendryně došla partička kluků, která dnes válí za Áčko

Ty také trénuješ, trénuješ se zkušeným kolegou. Je to výhodou nebo to má více mínus než plus?

Hned po konci v junce mi psal Siki, zda bych se nechtěl přidat k dorostu ke Ščigimu, který mě předtím trénoval a najednou jsem mu pomáhal na trénincích. Zpočátku to bylo pro mě zvláštní si zvyknout, navíc jsme to měli kombinované s tréninky juniorů, které vedl Mieszo s Janysem. Výhodou pro mě bylo, že jsem přišel do prostředí, které jsem perfektně znal. Věděl jsem, jaký mají styl trénování, jaké mají názory, přístup. Ščigi je ostřílený mazák se mnohaletými zkušenostmi s florbalem jako gólman. Byť je o 20 let starší, nemám si ke spolupráci na co stěžovat. Fungujeme velmi dobře a jsem za to rád, hlavně za to, kolik mi dal prostoru a důvěry v této sezóně.

Vy jste napřed trénovali dorostence společně, teď trénujete juniory, proč ten posun? Bylo to kvůli klukům nebo vás posunul klub?

Trenéři juniorů – Mieszo s Janysem, se rozhodli v trénování nepokračovat, a tak se my posunuli o kategorii výše. Upřímně jsem za to teď nesmírně rád z důvodu toho, že jsem se posunul z dorostu k junce společně s ročníky 2006, se kterými jsem začal – pro mě zlatí kluci.

Použijí první otázku z publika. Kdy a na jaký popud nastal zlom – naplno se věnovat trénování na úkor hraní?

Děkuji za dotaz. Byl to delší proces. Vedlo k tomu víc věcí, první bylo určitě to, že mě u hraní začaly trápit bolesti třísla, které došly do bodu, že mě omezovaly i v každodenním životě. Už to tak dál nešlo. Skončil jsem v nemocnici, kde vyšetření ukázala nevratné poškození kyčle. Téměř celou sezónu 21/22 jsem v podstatě vynechal a jediným cílem bylo dostat se zdravotně dokupy. Začal jsem se věnovat sobě, cvičení a celkově více komplexnímu přístupu, který ke sportu patří – regenerace, spánek, strava. Herně jsem šel ale hodně dolů a vnímal jsem, že hráčsky kvůli covid pauze a zranění zaostávám za chlapama z Áčka. Když jsem nehrál, víc jsem se zajímal v oblasti coachingu, hlavně v oblasti mentální přípravy a osobnostního rozvoje jedince. Což letos víc využívám v praxi. Dále co ovlivnilo bych zmínil to, jakým způsobem se ke mně dostávala zpětná vazba od samotných hráčů, která byla pozitivní a motivující. Za ní jsem byl vděčný. A pak zmíním možnost být v realizačním týmu Kempu talentované mládeže kategorie B16, kde jsem se poznal s dalšími trenéry a zjišťoval, jak to funguje jinde. Nakoukl jsem do jiného levelu co se týče metod a přístupu k trénování. Je to jiné, oproti tomu, jak se to dělá u nás v klubu.

Myslíš, že když jsi i hráč je to výhoda porozumět potřebám a perspektivě mladých hráčům?

Je to malá výhoda. Florbalu jako hráč se věnuju od 10 let, něco jsem zažil. Více ale pomáhá to, že jsem mladý kluk, který od věku juniorů není příliš vzdálený. Rozumím jejich problémům, rozumím jejich zájmům, co řeší, jak se baví, co mají rádi. Snažím se jim naslouchat. Naučil jsem se naladit na jejich vlnu a vím, že když je to potřeba, tak si ty kluky umím získat. Bez trestů, bez křiku, bez vyhrožování. Fungujeme dobře i díky těmto věcem a vzájemnému porozumění.

Jaké jsou tvoje strategie pro motivování a angažování mladých hráčů?

Všem hráčům, se kterými během sezóny vedu někdy i několika hodinové individuální pohovory, kde si povídáme otevřeně o životě, na úvod zmiňuju a děláme cvičení, kde poznávají sami sebe, svou prospěšnost, svou ideální představu o sobě a mnoho dalšího. Jak to souvisí s otázkou je to, že strategie pro motivaci, jak se ptáš, spočívá ve vzájemnému porozumění a upřímné otevřené komunikaci s hráči. Často se zmiňuje slovo respekt, že ti mladí ho k trenérovi/ke staršímu nemívají. Otázka zní proč? Má odpověď je v nepochopení získání. Respekt totiž dle mého názoru nepřichází automaticky s pozicí, s trenérskou licencí, s titulem, s věkem apod. Respekt si nejde vydobýt na sílu, trestáním, povyšováním se, respektive lze, ale jsem přesvědčen, že toto dlouhodobě není zdrávo. Je to pak takové umělé a zranitelné. Respekt je třeba si zasloužit a můj recept je v budování vzájemné důvěry mezi dvěma lidmi, já + hráč. V praxi to vypadá tak, že například novým hráčům, zmíním kluky z Jablunkova, kteří před sezónou přišli, jsem se snažil individuálně věnovat mimo tréninky, dával jim zpětnou vazbu navíc, dával jim najevo, že jsem jim k dispozici 24/7 a zároveň na začátku se je snažil poznat co nejvíce, současně oni poznávali mě. Spojí se to pak jako mozkové synapse, vznikne důvěra, s ní přijde přirozený vzájemný respekt a až pak se můžeme věnovat florbalu jako takovému. Lidskost.

Jakou roli má technologie (videa, analýzy) ve vašem tréninkovém procesu?

Na trénink a zápas používáme Sporfie, to je aplikace, která nám umožňuje live přehrát konkrétní situace z tréninku, které chceme klukům ukázat nebo my trenéři se podívat. Poskytuje pak i celý videozáznam, který klukům hned večer po tréninku nahrávám na Youtube. Jak s tím naloží, je pak jejich věc. Někteří si během sezóny píši o individuální zpětnou vazbu. Skvělý nástroj využít video, mrknu, zhodnotím, případně pošlu daný moment. Dále video z tréninku občas využívám u složitějších nových cvičení/her, které chceme zdokonalovat, a které opakujeme další trénink. Buďto udělám krátký rozbor, který klukům nahraju a oni si jej pustí doma, nebo si připravím situace, které sestříhám do 1-2 min, na trénink si donesu monitor a dané věci ukážu předtím, než cvičení nebo hru zrealizujeme. Není to standart na trénincích, kluci ale dali dobrou zpětnou vazbu, že když to vidí konktrétně předtím, než to jdou hrát, pomůže jim to. Pro uvědomění, co po nich chceme, to funguje dobře. Není to ale tak, že by se toto dělo každý trénink. Další využití videa je u dovednostního tréninku, skrze video buďto okamžitá zpětná vazba na tréninku, anebo případně doma sestříhám každému hráči jeho střely, jeho technické provedení a nasdílím, ať se na sebe podívá. Záznamy ze zápasu využíváme pro zpětnou vazba o nás, pozitivní věci + prostor pro zlepšení pro jednotlivé lajny nebo jednotlivé hráče. Pokud jsem cítil potřebu rozboru hry soupeře, sestříhal jsem zajímavé úseky bez mého popisu, hráči pak psali sami do komentářů jejich postřehy, čeho si všimli. Pokud tomu věnují pozornost, na zápas dojdou připraveni, je to o jejich samostatnosti. Analýzy v zápasech používáme okrajově, zaznamenáváme do aplikace GameStats střelbu naší a soupeře, konkrétně místa odkud šla střela na bránu, střela do bloku, střela mimo. Výsledné čísla pak lze použít pro tréninkový proces.

Jaký vliv má práce s videi na týmovou kulturu a soudržnost mezi hráči?

Těžká otázka. Osobně teď víc vedu hráče k umění dávat zpětnou vazbu a komunikovat, o výkonu přemýšlet. Video toto nepřímo dokáže podpořit, tam je to provokuje ke zpětné vazbě. Během tréninku se totiž neustále vyptávám, jak dané cvičení/hru vidí oni. Přeci jen to hraji hráči, ne já. Chci ať komunikují a funguje to tak, že to udrží déle koncentraci na dění na tréninku, což nepřímo souvisí s nějakou tou týmovou kulturou na tréninku.

Spolupracují nějak trenéři v Třinci s rodiči, aby i rodiče podpořili rozvoj svých dětí?

Upřímně tolik nevidím do těch nejmenších kategorií, zda tam něco takového funguje, takže otázka spíš na ně. U juniorů, rodiče hrají roli už spíše podpory a fanoušků. Do budoucna mám myšlenku v dobrovolné možnosti vzdělávání rodičů. Uspořádal bych, nechci to nazvat přímo přednášky, spíše rady a tipy s diskusí na téma rozvoje mladého sportovce. Klíčovými tématy jsou pro mě stravování mladého sportovce, kdy rodiče jsou přímo zodpovědní, jaké stravovací návyky dítě má. Druhým tématem je komunikace s dítětem po výkonu/před výkonem, jak a jakou formu zpětné vazby dávat dítěti. Poté jak je podpořit v implicitnosti a budování emoční vazby k činnosti. Pár let se snažím těmto věcem věnovat a vzdělávat se. Dosud jsem byl v roli čtenáře, teď skromně říkám, že jsem schopen prezentovat svůj malý pohled na věc i já sám. Takže v budoucnu možná budeme rodiče provokovat myšlenkami, aby se o rozvoj dítěte podíleli i jinak.

Jaké jsou nejdůležitější hodnoty, které se snažíš předat svým svěřencům?

Jsem trenér florbalu, ale primárně tady nevychovávám reprezentanty. Chci vychovávat mladé kluky, kteří budou schopni ve světě prodat svou osobnost, svou jedinečnost, využívat příležitosti. Škola tyto věci neučí. Ti puberťáci o sobě nic neví, proto dělám již zmíněné individuální pohovory – kde mají ode mě otázky specifické, někdy náročné, ty jsem si vytvořil a odzkoušel, výstupem toho všeho je, že jim to má pomoct poznat jejich přednosti, jejich charakter hlouběji, umějí se sebou pak lépe pracovat a porozumět vlastnímu chování, umějí lépe prodat sami sebe – jako hráče, jako člověka. Můžou být ve fázi výběru střední školy, nebo budoucí vysoké školy. Co chceš dělat? Nevím? V čem jsi dobrý? Nevím. Toto není sebevědomý jedinec, který o sobě ví. Dá se tedy říct, že jednou z hodnot je sebevědomí, které není o ničem jiném, než o vědomí sám sebe. Často totiž slyším od hráčů názor, že sebevědomý hráč je ten, který si věří a hráč bez sebevědomí si nevěří. Velký omyl, proto se o tom bavíme. Další hodnotou, ke které chci vést je upřímnost ve smyslu projevit názor, mluvit, dát zpětnou vazbu, pozitivní i negativní. Já si mnohdy od hráčů zpětnou vazbu vyžaduji, chci ji slyšet, mají možnost mi ji vždy dát. To co posouvá lidi a společnost celkově vpřed je zpětná vazba a její akceptace. Chci cílit na lidskost. Jedna věc je něco chtít, druhá pak je, jak to do hráčů dostat. Trénování je pro mě jen a pouze o vytváření prostředí a vhodných podmínek, které budou provokovat vědomí a korelovat s hodnotami a tím, co daný trenér po týmu chce. Za prostředí nese plnou odpovědnost trenér, za přístup plnou zodpovědnost hráči.

Na Instagramu jsem viděl, že zvládáš s hráči i individuální tréninky, jak často tyto tréninky probíhají?

Jsou to různorodé silově kondiční tréninky, které probíhají krátkodobě během roku. Prvně jsem začal trénovat sám sebe, začalo to ve starších žácích, kdy jsme neměli nic jako letní přípravu, tak jsem si ji udělal sám, primitivně, běhal jsem kopce se závažím na nohách, abych byl nejrychlejší v lize. Více jsem propadnul cvičení, o pohyb obecně až v době, kdy jsem měl zdravotní potíže a chtěl se sám dostat zpět. Povedlo se. Trénovat jiné prvně začalo několikadenním individuálem v létě, asi 2 roky zpět, pro Vojtu Slušného, který nechodil na letní s týmem. Pak to pokračovalo dál dalšími tréninky s hráči, které něco specifického trápilo. Až to dospělo k tomu, že v létě jsem vedl letní přípravu starším žákům. Momentálně rozvíjím pohybové dovednosti pár mladším žákům, věnujeme se primárně tomu, co je opomíjeno – rotace, anti rotace, propriorecepce, koordinace a další. V dorostu je kluk – Viktor Pyszko, který má zlomenou ruku a i přes to chce na sobě makat, aby byl ready na návrat. Příkladný přístup! S ním teď taky trénuju, než bude schopný hrát. Do budoucna mám myšlenku zavést toto jako standart, že pokud je hráč nějak zraněn na danou partii, neznamená to, že nemůže chodit na tréninky s týmem, sice nebude hrát florbal, ale může mít individuální tréninky na míru a rozvíjet se jinak, dle toho, co mu zranění dovolí.

Vím, že v klubu hraješ, trénuješ, někdy i střiháš videa, je nějaká věc, co pro klub ještě děláš, ale nejde vidět?

Nevím, co je vidět a co ne :D. Natáčím brankářské tréninky, pak to stříhám jako krátký Reel na Instagram klubu. Po Martynovi zodpovídám za materiální věci v klubu, za lékárničku, jednou jsem suploval zdravotníka na zápase, občas tejpuju kluky napříč kategoriemi, v létě dělám letní kemp pro starší žáky a dorostence. Ale to se, si myslím, všechno ví. Jsem takový kluk pro všechno a pro všechny tady. Zatím. Takže něco málo navíc pro klub dělám, zbytek času musím věnovat studiu biomedicíny na VŠB-TUO, která je extrémně náročná.

Dostal ses i k trénování talentované mládeže v rámci Českého florbalu, jak ses dostal k tomuto?

Loni v říjnu bylo KTM ve Smilovicích, chtěli asistenty v rámci stáže, tak jsme s králíkem (Jirkou Martynkem) šli, já byl tehdy u B17, kde byl Štěpán Lhoťan, Martin Bura a Filip Kubíček. Měla to být jednorázovka. V dubnu se ozval sám Štěpán, zda nechci znova na KTM, šel jsem, příležitosti se mají využívat. A před sezónou mě Štěpán oslovil s nabídkou připojení se na stálo do realizačního týmu B16 spolu s Martinem Burou z Vítkovic, Honzou Kratochvilem z Olmíku a Martinem Kašparovským z Troopers, který vede góloše. Sedli jsme si, máme rozdělené role, často spolu důkladně konzultujeme přes Teamsy přípravy na kemp, aby vše šlapalo. Ke všem chovám maximální úctu, jsou to skvělí lidé, kvalitní trenéři a je radost s nimi spolupracovat. Každý kemp je neuvěřitelně obohacující a přínosný. Učím se od nich. Moc jim děkuji za příležitost.

Kde se vidíš za 5…10…15 let?

Ideálně s kámošem Cmieldou někde na pláži na Hawaii, v houpací síti s Hawajským věncem a náhrdelníkem na sobě, popíjet drinky a vibovat místní songy. Jinak tolik do budoucna nehledím, uvidím co přinese dostudování biomedicíny a trénování. Třeba ani jedno dělat nebudu. Pluju na lodičce na moři, ono mě to na nějaký břeh zavede. Vše zatím – KTM, trénování, kondiční tréninky přišly spontánně a neplánovaně, tak se toho ještě chvilku budu držet.

Pojďme na otázky sledovatelů, jaký zápas byl pro tebe nejlepší z pozice trenéra a na který nejraději vzpomínáš?

Libový byl loňský Prague games, kde jsme v playoff B došli do finále, kde nás porazil švédský tým Saaga. Nástup týmu, česká hymna, zahraniční soupeř, skvělá hala. Krása. Z ligy vzpomínám na Final Four zápasy, finále o první místo v lize. Byť jsme prohráli, tým ze sebe vydal maximum. Mám jen 3 roky trénování za sebou, moc jsem toho nezažil.

Jaký je nejlepší hráč juniorů?

Zdravím kluky z junky :D K otázce, každý junior je v něčem pro mě výjimečný, v něčem vyniká, každým v tom svém specifickém. Někdo má to, co druhý tolik nemá a zase naopak. Jedno jméno, kdo je obecně nejlepší, říct nelze. Sorráč Danku.

Co tě motivuje trénovat takovou bandu zvířat?

Motivací je každému hráči pomoct ve vlastní cestě rozvoje, aby je dovedla k úspěchu. Pro každého znamená úspěch něco jiného. Obrazně řečeno, nejsem někdo kdo naučí perfektní střelbu z poza nohy, ale naučím je, co povede k tomu, aby ji perfektní měli – dílčí cíle, sebereflexe, trpělivost, stav vědomí. Upřímně, mám ty kluky fakt rád, mám k tomu kolektivu vybudovanou emoční vazbu. Až offiko nebudu jejich tréňa, rád se s nimi jinde kdykoliv uvidím a s některými se budu bavit jako kámoš. Ego by pro uspokojení chtělo v budoucnu slyšet, že časy strávené v hale, s mou přítomností, byl výjimečné a chodili na mé tréninky rádi. Ale jednoduše, vše v životě je motivováno dobrým pocitem.

Co tě motivuje k tomu se stále zlepšovat/posouvat, jak v hráčské kariéře, tak v té trenérské?

Často se skloňuje slovo motivace. Ono já si myslím, že vše není jen o motivaci samotné. Lidi snadno v životě najdou motivaci k různým činnostem, ale nevydrží u nich, nebaví je to. Mnohdy motivace může být naopak i škodlivá, pokud tam není právě ta emoční vazba k tomu co člověk dělá, k té konkrétní činnosti. Já ji mám k činnosti trénování, k týmu, k hráčům, plus v tom vidím smysl, vím, co od toho chci. Stále víc ale cítím, že ztrácím emoční vazbu k činnosti hraní, i když je tam ta motivace hrát za Ačko Třince, přidat tam další zápasy v lize, zahrát si playoff. Vazba k hraní chybí, proto není chuť se víc zlepšovat a posouvat mimo tréninky. Může to působit na okolí, že mi na hraní tolik nezáleží. Hrozně mě to pak ale trápí. To nedosažení očekávání, ego to hittuje. Naopak mnohem raději si jen tak zajdu zaběhat ven, klidně ať prší, sněží, je tma, neřeším. Nebo zajdu na atleťák, do fitka. Tam naopak motivace pro cíl není žádná, ale je tam ta chuť to dělat.

Jaké dáváte tresty, když projedete zápas? Já tady k té otázce přiložím i svůj dotaz, je správné trestat hráče za prohraný zápas?

Tresty? Letos už téměř netrestám, není důvod, nejsme někde ve škole nebo na vojně, teď už jsem si toho víc vědomý než loni. Pokud se výjimečně stalo na tréninku, že ano, bylo to z vážného důvodu jako například porušení pravidel nebo nevhodné chování za hranou, ale to jsou jednotlivci maximálně. Raději za vyhranou soutěž například dám kliky nebo dřepy – pro výherce podotýkám, netrestám poražené, že nedosáhli kvalit vítězného týmu. Trestání za chyby je pro mě projevem nedostatečného vědomí člověka, který trest dává, v podstatě neví jak reagovat, v podvědomí se nabízí trest, tak ho udělí. Je to využití - zneužití moci, kterou trenér má. Podobně je to i s křikem na hráče, neumí poradit, neumí být nad věcí, nezvládají emoce v mezích. Maskují to za hněv a křik. To nedělám. Trest za prohraný zápas je jiný svět, ve kterém žít nechci. Prohra je výsledek procesu. Hodnotíme proces – co vedlo k tomu, že se prohrálo? Co se dá z porážky vzít? My konkrétně máme nastavenou týmovou identitu, kterou si definovali sami hráči a říká, jak se chceme v zápase projevovat a hrát. Pokud je vše splněno a prohraje se, pochválil bych je a povzbudil tým. Dané složky je potřeba zlepšit tak, aby příště na soupeře stačily.

Moje klasická poslední otázka. Doporučil bys nám nějaký seriál, film, knihu, co jsi naposledy četl nebo viděl?

Trenér žen, Šimon Laštůvka, zmínil Breaking bad, to podepisuju. Byl to skvělý seriál. Dále za sebe doporučím Outer banks. Pokud už čtu někdy knihy, je to o sportovní psychologii nebo rozvoji osobnosti. Teď mám nedočtené knihy Cesta na vrchol a Odemykání dětského potenciálu. Když použiju oblíbený argument lidí: „není čas“. V realitě to znamená, že čtení knih je pro mě z hlediska priorit jen písek, který vyplňuje prázdná místa v nádobě, která je naplněna něčím větším s vyšší prioritou. Prázdných míst moc není. Do deseti let to fitnu dočíst.

Děkuji za rozhovor a přeji krásný den.

Já děkuji za tolik zajímavých otázek tobě i fans, kteří se zeptali. Užívejte života.